Úvaha o ješitnosti vědce
Hned na samém začátku této satirické úvahy Vám prozradím její klíčovou myšlenku.
Ke konci svého aktivního života jsem došel k tomuto úsměvnému názoru:
Žijeme v době, kdy dochází k zásadní kvalitativní změně. Soudobá věda již začíná lidstvu i přírodě (takové, jak ji dnes známe) více škodit než prospívat.
Někdo namítne, že vědu lze udržet pod kontrolou. K tomu určené byrokratické organizace toho však evidentně nejsou schopny. Neboť vědu mohou kontrolovat zase jen vědci, a to jsou téměř bez výjimky nadprůměrně chytří kolaboranti, kteří se snaží vědu spíše stimulovat a co nejméně omezovat i ty nejbláznivější vědecké nápady. Uspokojení vědců primárně pramení z touhy po uznání – po všeobecném ocenění za to, co důležitého dokázali pro „Dobro“. Všechno to začíná zpravidla tím, že vědci chtějí „bona fide“ pomoci nějaké úzké skupině lidí, což je staví do pozice morálně nadřazených a nezranitelných. Ctižádost, která u mnoha vědců přímo hraničí s ješitností, je ale vlastně velmi kladná vlastnost. Můžeme ji oprávněně považovat za jeden z motorů vědecko-technického pokroku. Až do dnešní doby to bylo jistě v pořádku a přinášelo to pokrok za přijatelná rizika.
Něco se začalo měnit v polovině 20. století v souvislosti s vývojem zbraní hromadného ničení – především jaderných. Mnozí pánové, kteří se podíleli na projektu vývoje atomové bomby Manhattan, si uvědomili nebezpečí, a pak strašně bojovali za zákaz jaderných zbraní1. Mnozí věhlasní vědci se dokonce odvážili kritizovat pyšné tvůrce ještě ničivější vodíkové bomby a zmateně tvrdili, že tato zbraň je úplně zbytečná, neboť je tak destruktivní, že prakticky nelze použít. Občas i poněkud cynický Edward Teller2 o svém zkázonosném snažení zapochyboval. Ovšem takový vynálezce vražedného dynamitu pan Alfréd Nobel to už ale dávno před tím jasně pochopil. Ve své závěti se rozhodl přeměnit svůj zavrženíhodný majetek na Nobelovu cenu pro další ctižádostivé adepty jemu podobné. Takové, kteří dodnes v potu tváře a s pomocí duševního dopingu tabletkou Modafinilu3 nastavují noci, aby mohli v něčem výjimečně hrozivém patřičně vyniknout. Vymyšlením takové Ceny se vlastně pan Nobel dodnes obyčejným lidem omlouvá: „Podívejte se, nebyl jsem sám a jediný! Další a další ctižádostivci si za svou pochybnou činnost berou moji Nobelovu cenu, moje (smrtící výbušninou vydělané) peníze, a ještě jsou na to hrdí.“ Takto činil osobní pokání, ale do nebe k Ježíškovi se za to určitě nedostal.
Kam se svou nebezpečností na současného úspěšného vědce hrabe takový mezinárodně hledaný zločinec, nečestný velkoobchodník, zkorumpovaný ústavní soudce či sám krvelačný tyran v podobě Tamerlána4. Moderní vědec přece tuší, že se jeho úspěšný výzkum v jakémkoliv oboru zcela jistě zneužije. Tím víc, čím je jeho objev impozantnější. Noví mladí vědci i vědkyně se musí zabývat, se stále větší drzostí, stále bizarnějšími problémy, aby na sebe upozornili a měli úspěch. Zarytě pokračují ve svém díle.
Významní vědečtí pracovníci žijí s vládnoucí aristokracií v symbióze a tichém spojenectví. Ovšem i velmi dobří vědci mohou přijít na hodinu o práci, projeví-li nekorektní názor. Za svou relativní svobodu a uspokojování své ješitnosti se musí spokojit s poněkud nižšími příjmy (ve srovnání s globální aristokracií). Přebírají od ní pohled na svět, včetně pohrdání nižšími sociálními vrstvami a v případě sociálních konfliktů stojí na straně elity. Jejich děti mají určitou šanci stát se novými aristokraty také proto, že velké informační systémy a složité vědecké úlohy souvisí s byrokratickými organizacemi, prostřednictvím kterých světová aristokracie vládne.5
Pan prof. Jaroslav Flegr je prototyp mého milovaného vědeckého pracovníka. Jeho „Teorie zamrzlé evoluce“6 a třeba i názor, že „kráva se neživí trávou ale těly baktérií a prvoků rozkládajících celulózu z rostlinné hmoty v jejím zažívacím traktu“7 mne svého času přímo fascinovaly. Jistou nebezpečnost takových lidí jsem si uvědomil až v poslední době. Napadlo mě to právě při poslechu nějakého páně Flegrova vystoupení na jeho oblíbené odborné téma (toxoplazmóza či coronavirus). Jako by se mi v jeho rozčepýřené siluetě zjevila sama „vědecká ješitnost“, nepříliš dovedně maskovaná až spartánskou skromností a hraným porozuměním pro nás – ty méně chápavé.
Vědci prostě pronikli do nejtajnějších prostorů původu hmoty a zákonitostí života. Využili současné genetické revoluce8 a začali si zarputile hrát na stvořitele – tedy na boha.Některé z nich jistě napadlo, že to nemůže skončit dobře. Ostatně už v nadčasovém díle pana Crichtona „Jurský Park“ je tento problém přímo dobrodružně rozveden. Téměř dokonalý bezpečnostní systém tam nedokáže za určitých podmínek zabránit úniku nebezpečných dinosaurů, kteří způsobí katastrofu. Naplňuje se tak známý Murphyho zákon: „Může-li se něco pokazit, pokazí se to.“ 9 Tedy jinými slovy: „Může-li být něco dovedeno do průseru nebo zneužito, dovedeno do průseru nebo zneužito to bude.“ Dospěli jsme do doby, kdy super-nebezpečné mikroorganismy je možné vytvořit za pomoci moderních přístrojů, takříkajíc „v garáži“. Co do toho všeho přinese umělá inteligenci (AI) se odborníci dnes pouze dohadují.
Civilizace a věda nám obyčejným lidem nabízela podle slov Oskara Wilda vždy hlavně pohodlí.10 O to obyčejným smrtelníkům šlo – usnadňovalo to život. Člověka to osvobozovalo a prodlužovalo dobu jeho aktivního života. S tím ruku v ruce ale přišla devastace přírodního prostředí a všeobecné přelidnění planety. Místo toho, aby nám vědecký pokrok náš život zjednodušoval, tak nám ho dnes začíná stále častěji komplikovat. V současnosti se věda rovněž stala významným negativním faktorem pro naši svobodu. Vědecké systémy umožňují rozhodujícím způsobem ovlivňovat dění ve společnosti a kontrolovat pohyb i činnost téměř každého člověka. Na čtení myšlenek se usilovně pracuje. Globální i lokální elity prostě nemohou odolat takovému pokušení a patřičně to nevyužít v tom, aby zakryly a zakonzervovaly nepřiměřenou nerovnost v rozdělení světového bohatství.
Kéž by se ješitnost vědců dala uspokojit tak, že by z nich byli třeba vynikající houslisté. To opravdu zní dosti úsměvně. Ostatně jedinou účinnou naší zbraní, proti případné depresi z tohoto stavu naší vědy a civilizace, je přece humor.
References
Macourek, Nesvadba, Lipský: „Zabil jsem Einsteina, pánové …“ [film], Režie Oldřich LIPSKÝ, FSB, ČSSR, 1969 (DVD)
CRICHTON, Michael. Jurský park, Praha: Baronet, 1993 (anglický originál 1990)
Notes
1. J. Robert Oppenheimer řídil od roku 1942 tajný vojenský projekt Manhattan – vývoj první jaderné zbraně v tajné americké laboratoři v Los Alamos. Po skončení 2. světové války Oppenheimer nesouhlasil s dalším vývojem bomb a nechtěl pokračovat ve vojenském jaderném výzkumu ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Oppenheimer ).
2. Edward Teller, tvůrce první vodíkové bomby, dostal v roce 2003 nejvyšší americké občanské vyznamenání (Prezidentskou medaili svobody), načež překvapivě uvedl: „Často jsem zápasil s pochybnostmi, jednám-li správně.“ Vývoj vodíkové zbraně kritizovali významní vědci jako např. E. Fermi a I. Rabi (McCRACKEN, Garry, STOTT, Peter. Fúze – Energie vesmíru. Praha: Mladá fronta, Edice Kolumbus, 2006, str. 111.)
3. Modafinil je lék se stimulačními účinky na mozek, určený k léčbě nadměrné denní spavosti, která je spojena se závažnou poruchou spánku, nazývanou narkolepsie. S úspěchem ji používají někteří vědou příliš zapálení nadšenci.(Prof. Ing. Jaroslav Petr: Geneticky vylepšené lidstvo, Neurazitelny.cz, Večery na FF UK, 17. 5. 2020, https://www.youtube.com/watch?v=8CI60EDKVdU čas v záznamu: 0:51:58)
4. Tamerlán (též Timur, nebo Tímur Lenk) byl úspěšný vojevůdce a krutý dobyvatel, který ve 14. století vytvořil obrovskou říši v Přední Asii.
5. HAMPL, Petr. Prolomení hradeb. Olomouc: Naštvané matky, 2018, str. 117-118. (upraveno, zobecněno)
6. FLEGR, Jaroslav. Zamrzlá evoluce aneb Je to jinak, pane Darwin. Praha: Academia, 2016
7. FLEGR, Jaroslav. Evoluční tání aneb O původu rodů. Praha: Academia, 2015, box 38 Jak spáchat evoluční sebevraždu a čím si živí kráva, str. 330-331.
8. Prof. Ing. Jaroslav Petr: Geneticky vylepšené lidstvo, Neurazitelny.cz, Večery na FF UK, 17. 5. 2020, https://www.youtube.com/watch?v=8CI60EDKVdU, čas v záznamu: 0:56:45)
9. BLOCH, Arthur. The Complete Murphy´s Law. Praha: Argo, 2011, str. 17
10. WILDE, Oscar. Zločin lorda Artura Savila, povídka, (originál: Lord Arthur Savile’s Crime and other Stories, 1891)
Napsal: Tomáš Očadlík, 2020
