Rozhovor 1
Clare Overlei (Boušík) si povídá o knize „Esej o limitované užitečnosti vědy“ s jejím autorem.
Boušík: Dobrý den, dnešní rozhovor je pro mě takový zvláštní. Je totiž s autorem knížky „Esej o limitované užitečnosti vědy“. Potíž je v tom, že si mě pan autor sám vymyslel a že jsem jednou z postav v té knížce. Možná si byl pan Tom jistý tím, že se budu vždy chovat tak, jak on si přeje. Ale to ho teď musím ujistit, že já si už budu žít vlastním životem, bez ohledu na to, co mu vyhovuje a co ne. Ze zřejmých důvodů nebudu tedy skrývat, že my dva se dost dobře známe. Protože jsem zvyklá říkat všem těm tatínkovým přátelům a spolupracovníkům „strýčku“, tak i Vás budu oslovovat strýčku Tome. Tak to dělám vlastně od našeho seznámení. Doufám, že proti tomu nic nemáte.
Autor: Mě to vyhovuje, Boušíku. Jsem rád, že si se rozhodla první rozhovor z této série udělat se mnou. Je to pro mne vlastně velká čest.
Boušík: Dobře. Takže první otázka. Hned na tělo. Proč jste do knihy o důkazu nějakého obecného tvrzení namontoval mě? Vlastně pořád ještě dost mladou holku a ke všemu jste mě udělal neustále dvanáctiletou. Zakázal jste mi prostě stárnout. Není to trapné, strýčku Tome?
Autor: Víš, ty máš být mimo jiné takové žertovné zpestření. Některá komedie se někomu líbí a jiný člověk ji považuje za trapnou. V raném mládí mě upoutala prastará scénka, kde vystupuje jedna velmi známá loutková postavička. Vzpomněl jsem si na tu scénku, když jsem se pokoušel nějak jednoduše dokázat onen příliš obecný výrok, což je vždy dosti velký problém i pro skutečné odborníky.
Když byla esej skoro hotova, požádal jsem oficiálně majitele autorských práv o povolení tuto postavičku v eseji použít. Majitelé práv s tím však nesouhlasili. Použitím či jen zmíněním oné chráněné postavy bych se vystavil pravděpodobně trestnímu stíhání. Musel jsem vůli majitelů respektovat a chráněnou postavičku zcela nahradit mnou vymyšlenou postavou bystré dvanáctileté holčičky, která si říká Boušík. Prostě tebou. Ty pro mne problémy s autorskými právy z pochopitelných důvodů vůbec nepředstavuješ. Musel jsem vymyslet také nějaké jednoduché backgroundové scénky – literární skeče, které by v žádném případě nekopírovaly scénku s původním aktérem a zároveň by dobře zapadaly do kontextu celé eseje. Jestli se mi to aspoň trochu podařilo a ty jsi skutečně ožila, tak to musí posoudit čtenáři nebo posluchači.
Bohužel jsem tím trochu porušil autenticitu eseje. Onen žertovný důkaz zkoumaného „tvrzení“ s původní chráněnou postavičkou jsem totiž skutečně poslal 24.5. 2021 ve 20,26 hod. na soukromou emailovou adresu jednoho z mých literárních kolegů. Byla to čistě soukromá záležitost. Jen pro momentální pobavení kolegy a kamaráda. Tehdy jsem nevěděl, že z toho bude knížka.
Existuje ale i další důvod, proč jsem do důkazu aktivně zapojil tebe jako postavu šikovného adolescenta. Předpokládal jsem, že případní kritici budou k malému Boušíkovi trochu shovívavější než ke mně. Postava Boušíka se v knížce neobjevuje jen tak nějakou náhodou. Ty jsi nadmíru chytrá a šikovná dívenka. Tvoji rodiče patří k novodobé světové aristokracii a jsou neuvěřitelně bohatí. Tvůj tatínek je spolupracovníkem a blízkým přítelem mnoha nejvlivnějších lidí světa.
To, co sis dovolila na výročním zasedání Globálního kosmického fóra, mohlo projít jen dítěti skutečných aristokratů. Prostě ty a tobě podobné „aristokratické“ děti rozhodnou, zda je možné prodloužit ono časové okno v éře moderní vědy, o kterém se píše v té knize. Vy, děti novodobých aristokratů, jste podle mého názoru jediná Achillova pata světové aristokracie.
Boušík: Tak to by snad o mě stačilo, strýčku Tome. Mám připraveny také jiné otázky. Zajímá mě třeba tohle. Jak vznikl nápad na tuto esej?
Autor: Napadlo mě poskládat moji poměrně bohatou emailovou korespondenci se známým sociologem panem Petrem Hamplem na téma užitečnosti vědy do nějakého literárního útvaru. Po různých bizarních pokusech jsem zvolil formu eseje. Postupně jsem do ní přidával i vyjádření a podněty jiných lidí, jenž si vysoce vážím. Opřel jsem se také o některé známé publikace, které se problematikou vědy zabývají a které mě již dříve upoutaly svým filozofickým postřehem.
Boušík: Odkud se znáte s panem doktorem Petrem Hamplem?
Někdy v roce 2018 jsem náhodou v jednom supermarketu objevil jeho knihu Prolomení hradeb. Zaujala mě, a já ji hodil do nákupního košíku k rohlíkům, jogurtům a pomerančům. Po přečtení této publikace jsem dospěl k názoru, že jde o nejlepší knihu v oboru sociologie a filozofie všech dob a že se prostě nedá překonat. Musel jsem autorovi emailem pogratulovat k tak vynikajícímu dílu, které mi otevřelo oči. Přestože kniha už vyšla v angličtině i v zahraničí, tak její výjimečnost a důležitost ještě nebyla vůbec doceněna. Měl jsem tu kliku, že mi pan Hampl na můj první email odpověděl. Tak začala naše občasná a někdy i dosti vyhrocená korespondence. Dnes mohu říci, že jsme navzdory rozdílným názorům téměř přátelé a kamarádi.
Boušík: Proč je tato esej věnována panu profesorovi Václavu Klausovi? Není to drzost?
Autor: Sám pan profesor Klaus je v tom nevinně. Já pana bývalého prezidenta Klause osobně v té době vůbec neznal. Vím, že jeho osobnost je mnohými lidmi hodnocena jako kontroverzní. Považuji ho však za jediného současného českého politika, který má dar strategického myšlení v politice. V roce 2021 slavil Václav Klaus své 80. narozeniny. Nevěděl jsem, co bych takovému známému, úspěšnému a všestranně nadanému člověku mohl kromě svého upřímného blahopřání dát, a tak jsem jednu z prvních verzí eseje panu Klausovi symbolicky věnoval. Je to člověk, který je neodmyslitelně spojen s naším samostatným státem. Česká republika je do jisté míry také jeho dítětem, jako ty sama, Boušíku, jsi literárním dítětem mým.
Boušík: Raději jdeme dál. Proč mají jednotlivé části eseje anglické názvy?
Autor: Je to více než 40 let od mého studia na gymnáziu. Od té doby jsem se psaním esejí fakt nezabýval. Musel jsem se tudíž podívat na základní strukturu eseje a internetový vyhledávač mi našel velmi přehledný a názorný text v angličtině. Napadlo mě anglické termíny v eseji ponechat. Naplnila se tak v tomto případě myšlenka Karla Havlíčka Borovského vyjádřená v jeho epigramu: „Originálnost: Není nad původnost, každý po ní touží; lidé chodí přes most, to já půjdu louží.“
Boušík: Proč se úvahy v eseji tak rozbíhají do různých směrů a jsou tak neuspořádané?
Autor: Protože jsme se v emailových i osobních diskuzích se sociologem Petrem Hamplem a také IT-odborníkem panem Petrem Houfem prostě rozhovořili tak doširoka. Hodně mě také ovlivnily vynikající publikace a přednášky biologa a bioetika Jaroslava Petra (např. Geneticky vylepšené lidstvo). V původním textu jsem hodně škrtal a snažil jsem se to co nejvíce zkrátit, ale některé pasáže mně bylo líto vyhodit. Skloubit tyto malé a nesouvislé celky do literárního útvaru se ukázalo být pro mne docela tvrdým oříškem. Pak do toho přišla ještě ta okolnost, že jsem objevil nádhernou esej politologa a ekonoma Petra Robejška „Jak z toho ven“.
Kromě mojí maličkosti a tebe Boušíku se tedy na realizaci eseje podíleli vlastně čtyři Petrové. Podobnost se třemi statečnými mušketýry, kteří byli společně s d’Artagnanem také vlastně čtyři, nemusí být až tak čistě náhodná. Všichni čtyři mi nakonec dovolili jejich neoficiální názory v eseji publikovat. Pro ně je ovšem důležité, aby v eseji u parafrází jejich myšlenek nebylo uvedeno jejich jméno. Důvodem je totiž to, že já formuluji text, do kterého zapojuji mnou vybrané citáty z jejich nepublikovaného textu.
Boušík: Tak to je docela legrační, oni jsou jako čtyři mušketýři a vy jste jako ten pátý Dumas? Nebo se vžíváte spíše do role nějaké karikatury hraběte Monte Christa?
Autor: Alexandre Dumas je skutečně mým oblíbeným autorem již od dětství. Srovnávat se s tím velikánem by byla nestoudnost i od renomovaných autorů. Postava hraběte Monte Christa prožívala ve světoznámém románu dlouhodobě emociální rozpolcenost podobnou trochu té mojí. S mušketýry narážíš nejspíš na starou známou televizní scénku, kdy Karel Gott s pány herci Sobotou, Šimkem a Nárožným krásně ztvárnili skeč o divadelních mušketýrech, kteří mají všichni dvojrole, protože si musí hrát sami i své koně.
Boušík: Jak jste se vyrovnal s tím, že pracujete s názory a podněty poměrně známých lidí, které oficiálně publikovány nebyly?
Autor: Když jsou v textu eseje oficiálně publikovaná vyjádření z médií nebo knih, tak jsou vždy doprovázena citacemi nebo je uveden příslušný zdroj. Názory a podněty, které oficiálně publikovány nebyly, jsou pro esej ale také důležité. Asi bych si některé z nich musel vymyslet, pokud by nebyla použita ona autentická neoficiální vyjádření, protože do mého pojetí eseje mi docela dobře zapadají. Je to koncipováno tak, že neoficiální (nepublikovaná) vyjádření nejsou přiřazena konkrétní osobě, která tak vlastně zůstává v jisté anonymitě. Důvod použití částí soukromé emailové korespondence je, že jsem nenašel nic lepšího, spontánnějšího a krásnějšího, jak vyjádřit některé myšlenky a pocity. Mně se líbí právě ta autentičnost.
Boušík: Mrzí vás, že esej byla tak špatně hodnocena mnohými respektovanými literárními odborníky?
Autor: Zas tak moc mě to nemrzí. Esej se mi psala lehce a bez viditelné námahy. O to hůř se to asi po mně čte. Psaním esejí se ale fakt neživím. Protože ve vědě i v literatuře nic neznamenám a nic znamenat nechci, mohu si dovolit ten luxus a flagrantně porušovat veškerá publikační pravidla a dobré literární mravy. Klidně nechám na čtenáři, aby si sám zvolil, kde v eseji končí legrace a kde začíná vážná věc.
Esej mi pomohla se trochu zamyslet a ujasnit si některé zdánlivě „podivné“ věci, které se dnes projevují ve vědě, v technice i ve společnosti. Dospěl jsem k názoru, že je to všechno zcela přirozený vývoj, což mě naplnilo opět klidem a neobyčejnou radostí z každé minuty života, takže mě téměř přešla i moje odsouzeníhodná touha po pomstě nezodpovědným vědcům. Oni za to nemohou. Alespoň de iure za to nemohou.
Boušík: Tak, čas pro náš rozhovor právě vypršel. Nemáme už ani vteřinu nazbyt. Děkuji za interview a snad se někdy zase sejdeme u mikrofonu.
Autor: Také moc děkuji a měj se moc hezky, Boušíku. Na shledanou.
Boušík: Na shledanou, strýčku Tome. Clare Overlie pro českou sekci rádia Páteř Evropy.
